Vše, co jsme si nikdy neřekli - Poškozené

Ve středu ráno James znovu volá na policii. Mají nějaké stopy? Prověřují všechny možnosti. Může jim policista něco říct, cokoli? Pořád předpokládají, že se Lydia sama vrátí domů. Dále pátrají a rodinu budou samozřejmě průběžně informovat.
James poslouchá a přikyvuje, ačkoli ví, že ho policista Fiske nevidí. Zavěsí a znovu se posadí ke stolu, aniž se podívá na Marilyn, Natha či Hannu. Nemusí jim nic vysvětlovat: z výrazu jeho tváře poznají, že se nic nového nedozvěděl.
Dělat cokoli jiného než čekat jim nepřipadá správné. Děti nejdou do školy. Televize, časopisy, rádio: všechno se tváří v tvář jejich strachu zdá povrchní. Venku svítí slunce, vzduch je svěží a chladný, ale nikdo nenavrhne, že by se mohli přesunout na verandu nebo na dvůr. Ani domácí práce se nehodí: vysavač by mohl spolknout nějakou stopu, mohla by zmizet nějaká indicie, kdyby někdo zvedl pohozenou knihu a postavil ji na polici. Rodina tedy čeká. Shlukli se u stolu, bojí se jeden druhému podívat do očí, zírají na kresbu dřevěné desky, jako by to byl otisk prstu nebo mapa s polohou toho, co hledají.