„Bylo mi sotva jedenáct a svět se mi najednou začal před očima ztrácet. Jako dítě jsem tomu vůbec nerozuměla, ale věřila jsem lékařce, že je to banální zánět očí. Tohoto přesvědčení jsem se držela, dokud mi to slábnoucí kontrast a jas zrakového vjemu dovolovaly a moje důvěra v neomylnost autority v bílém plášti dostala trhliny až tehdy, když moje mamka ztratila trpělivost. Vzala mě jinam, kde si najednou diagnózy a prognózy přede mnou šeptali a ukrývali do složitých názvů…“

Tak začíná napínavé, a zároveň velmi lidsky jímavé čtení o osudu mladé dívky Marianny, která vlivem choroby ve svých dvaadvaceti definitivně přijde o zrak. Je to román, který doslova napsal sám život. Události vstupujícího do jejího života kvůli pozvolnému slábnutí zraku, podpora, kterou jí poskytuje obětavá maminka, vzpomínka na osudovou životní lásku – toto vše se splétá do fascinujícího vyprávění o nalezení duševní síly k tomu, jak se vyrovnat s osudem – a nakonec se stát nejen uznávanou sochařkou, ale především úžasnou lidskou bytostí, žijící naplněný život.