Můj rok 1974 - Jarmila Frejtichová

Jsou roky, kdy se dějiny řítí zběsilou rychlostí a to, co platilo včera, je dnes už zapomenuto. A pak jsou také roky, kdy si historie dává tak trochu „oraz“. Jedním z nich je i rok 1974. Příběh šedesátého osmého je už definitivně uzavřenou kapitolou a lidé se smiřují s realitou. Ostatně určitě bonusy tu jsou – staví se nové byty, v Praze začíná jezdit metro a díky podpoře mladých rodin se v Československu narodí nejvíc dětí v historii.

Lidé řeší své každodenní problémy – v rubrikách čtenářských dopisů si můžeme přečíst stížnosti na neurvalé trafikanty a arogantní průvodčí. Výmalba válečkem pomalu vychází z módy a v obchodech chybí dětské přesnídávky. Ve Vídni se naposledy sejde Jiří Voskovec s Janem Werichem a Bohumilu Hrabalovi vycházejí Postřižiny. Prozatím v samizdatu.

Ve Spojených státech dva roky po vypuknutí aféry Watergate odstupuje prezident Richard Nixon. Je to první hlava státu, k jejímuž pádu přispěla média. Turecko obsazuje severní Kypr a čínský rolník objeví Terakotovou armádu.

V Západním Německu se hraje mistrovství světa ve fotbale, ovšem bez naší účasti, Isabel Perónová se stává první prezidentkou v dějinách, švédská skupina ABBA zahajuje své vítězné tažení světem populární hudby a maďarský inženýr Rubik vymyslí kostku.