České země nastřádaly na svém nejzápadnějším okraji tak velké přírodní bohatství, že se tento kraj stal trvalým cílem prospektorů, křesťanských poutníků, návštěvníků lázní i milovníků přírody. Nebyla to jen dramatická krajina pánví, jejichž horizonty uzavírají hory Krušné a Doupovské, lesy Slavkovský a Český, která lákala mnohé obyvatele sousedních i vzdálenějších zemí. Největší poklady byly ukryty pod zemí, a tak tady v každé době lidé cosi hledali a pokaždé něco vzácného nalézali – ve středověku stříbro a barevné kovy, později keramické a porcelánové jíly, pak uhlí, ale především své ztracené zdraví. Před 150 lety byl lázeňský trojúhelník Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Františkovy Lázně mondénním centrem Evropy, jemuž mohl částečně konkurovat jen švýcarský Svatý Mořic. Mocní a vlivní lidé celé Evropy, ale i ze zámoří tady nacházeli svůj několikatýdenní „ostrov zapomnění“. Jezdili sem císaři a carové, králové, šejkové, vysoká aristokracie celé Evropy stejně jako umělci a bohatnoucí měšťané. Pro všechny ostatní, kteří si nemohli dovolit lázeňský pobyt, byla léčivá minerální voda rozvážena a ti nejchudší si ji mohli kdykoli nabrat z pramenů. A všichni, kdo tento kraj jednou navštívili, museli se sem stále vracet, jako by je přitahovala magnetická síla ukrytá snad kdesi v nitru tajuplného Slavkovského lesa. Například anglický král Edward VII. se vrátil do západočeských lázní snad desetkrát a Goethe jezdil na Karlovarsko po celý život a strávil tu celkem asi tři a půl roku života. A ti dva zdaleka nebyli jediní.